Někdo, asi naše členka Monika, měl před časem nápad natřít dětské hřiště ve Fořtě, že to už je prý silně potřeba. Pak nějak řádil covid a na myšlenku se zapomnělo. Ne tak ovšem sveřepá Monika. Vyhlásila nedávno brigošku a prý ať hneme zadkem, kůže líné, a jdeme natírat.
Ze strachu před ní jsem se tedy v sobotu 18. září dostavila a zjistila, že (patrně také ze strachu) se ale ostatní členové našeho spolku, kromě Moniky, vůbec nedostavili. A protože náš předseda dokonce doma zvracel, sešlo tím z jím plánovaného opékání makrel po bruntálsku po natírání, na kteroužto v našich končinách neznámou kulinářskou záležitost jsme se po práci těšili. Kdyby nepřišel Moničin manžel Václav a naši fořtečtí lufťáčtí kamarádi Domanovi se svými dětmi, šmidlali bychom to hřiště, my dvě členky Spolku pro kostel Fořt, asi ještě týden. Kafe a ňamky od Domanových nás ale příjemně nabudily do druhé půli natírání, takže jsme mohli za čas odcházet s dobrým pocitem z dobře vykonané práce, jak se říká a jak to určitě všichni dobře znáte.
Protože ale vyhládlé dřevo herních prvků barvu děsně pilo, usnesli jsme se, že to natřeme za týden ještě jednou. Brigádu odstartovala káva na terase u Čermáků s bohatým pohoštěním. Tentokrát se dostavila opravdu velká banda, možná Monika z metody cukr a bič vypustila bič a naslibovala všem hory doly, nebo dovču v Krkonoších, nevím. Nicméně jsme se skoro přetahovali o štětce a hřiště jsme měli za chvilku hotové. Druhá půlka osazenstva se mezitím vrhla na autobusovou zastávku. A když už jsme byli v tom natěračském rauši, přesunuli jsme se ke kostelu a vylepšili také ono námi zřízené posezení u kostela, čtyři dřevěné stojany na truhlíky s květinami a i budku na vodu u hřbitova. Monika zapřáhla do roboty dokonce i jednu uživatelku posezení z vedlejšího baráku. Jak jsme byli pořád v ráži, padl nápad, že založíme natěračské družstvo, které bude putovat od chalupy k chalupě. To se ale nesetkalo s úplným pochopením těch, kteří žádnou dřevěnici nemají. Barvy zbylo ještě dost, a tak někoho zas napadlo, že vylepšíme i lípy u kostela a hřbitova. Naštěstí z toho sešlo. U kávy jsme pak probrali kdeco možné i nemožné a dozvěděli se spoustu drbů. A přestože jsme později zjistili, že barva na zastávce moc nechytla, protože nekamarádila s barvou předchozí, legraci a radost z hezky prožité akce "mission possible" nám to rozhodně nezkalilo.
Za SKF Karolina Boková
P. S.: Jak jste jistě pochopili, trochu jsem si výše zapřeháněla – Monika je děvče milé a na nikoho bič nebere:-)